Dřevěná hospůdka, na stole před sebou máte pivo, vedle něj sklenku dobré whiskey a okolo vás prozpěvují lehce přiopilí kamarádi. Představa, kterou v mnoha lidech vyvolává pojem „Irsko“. A přesně takovou atmosféru má většina písní kapel, které se do irské hudby zamilovaly.

Výjimkou nejsou ani američtí Dropkick Murphys, kteří kombinují tradiční irské tóny s punkem, a už přes dvacet let do nás buší muziku, u které si chcete vyhodit z kopejtka. Tentokrát se jejich zastávkou stala Malá sportovní hala v pražských Holešovicích.

Uncle Pecos
Ale pěkně popořadě. Nejprve měl za úkol publikum připravit Glen Matlock, původní člen legendárních Sex Pistols, kterého po dvou letech nahradil ikonický Sid Vicious. Jeho burácivý nástup s pokřikem: „Jste k*rva tady?“ absolutně nekorespondoval s tím, čeho jsme byli svědky v následujících chvílích. Jeho příchod vypadal, jako by nás čekala pořádná divočina, ale namísto toho jsme dostali půlhodinové vystoupení, které by se spíše než do vyprodané haly hodilo do krčmy s živou muzikou. Bylo vidět, že Glen má muziku rád a opravdu se snažil dát do písní hodně, ale bohužel ve finále to žádná pekelná jízda nebyla. Chvilkami mi připomínal postavičku z Toma a Jerryho jménem Uncle Pecos.

The Boys Are Back
Pak už ale došlo na hlavní hvězdu večera, která se do České republiky vrátila po téměř čtyřech letech. Na pódium se přesně na čas vrhla šestičlenná bostonská partička Dropkick Murphys. V první řadě musím ocenit jejich přístup ke koncertu à la „nezaplatili jste si za žvanění“. Mnoho kapel se totiž pořád potýká s tím, že musí světu sdělit několik poselství, a jediná možnost, jak rozproudit show, je postupné vyvolávání jednotlivých částí publika. Dost často přitom začnou později a skončí o pár minutek dříve. Zde se ale nic takového nekonalo. Koncert začal včas, žádné dlouhé proslovy, ale pěkně jedna sypačka za druhou. Avizovaný konec dokonce o pár minut přetáhli. Zkrátka žádné šizení.

Mírné problémy byly bohužel se zvukem, obzvláště na začátku se v rychlejších písních bubeníkovy činely nepříjemně tříštily. Mnohem lépe už byl zvuk vyladěný ve druhé polovině koncertu. Osobně jsem největší zlepšení zaznamenal u písní Johnny, I Hardly Knew Ya a Rose Tattoo. I tak jsem si ale show užil už od začátku, kdy se rozezněl song The State of Massachusetts, až do konce, který byl ve znamení cover verze jedné z nejznámějších písní Johnnyho Cashe – Folsom Prison Blues.
K poslechu dostalo publikum naprosto všechno – staré známé fláky (kromě již zmiňovaných například ještě The Boys Are Back či I´m Shipping Up to Boston), cover verze (I Fought the Law nebo You’ll Never Walk Alone) i nejnovější pecky z loňského alba 11 Short Stories of Pain & Glory (například Blood či Until the Next Time). Celou přátelskou atmosféru plnou energie vystihla chvíle, kdy si na pódiu mohlo zaskotačit několik fanoušků.

Po koncertě jsem v diskuzích viděl pár příspěvků stěžujících si na nedostatek místa. Upřímně, s tímto jsem neměl absolutně žádný problém. Naopak jsem byl na svém místě velmi překvapen, kolik prostoru kolem sebe mám a vůči organizaci nemám žádných námitek. Doufám, že zase někdy budu mít možnost jejich energickou show zažít, i když bych se tentokrát přimlouval za rychlejší doladění zvuku a živější předkapelu. Nicméně, kdo navštívil, rozhodně neprohloupil a dostalo se mu pořádné dávky energie.

Dropkick Murphys @ Malá sportovní hala, Praha