Hudbu musíte cítit, abyste ji mohli milovat. A k tomu abyste ji cítili, nepotřebujete vyprodané stadiony, stačí klidně i jeden plný klub. Takhle se dá shrnout páteční koncert kapel The Truth Is Out There, The.Switch a Exit Empire, který se odehrál v Ostravě v Barrák Music Clubu.
A jak se to všechno seběhlo? Kapely The Truth Is Out There a The.Switch se vydaly na společné turné Poslední nádech? a na rozehřání publika si na pomoc pozvaly kapelu Exit Empire. Společně pak tvořili večer plný zábavy a kvalitní rockové hudby, kterou každý hrál po svém.
Exit Empire neměli zrovna lehký úkol. V jeden večer dělali předkapelu hned dvěma kapelám. Dali to toho srdce i duši. Věděli, že to právě oni musí diváky správně namotivovat, aby rozhodně nechtěli odejít. A to se jim dařilo dobře. Postupně rozpumpovali dav, který se ze začátku netvářil moc společensky. Na konci už ale plně spolupracoval a na řadu mohli přijít The.Switch. Exit Empire se rozloučili a pódium opouštěli s bouřlivým potleskem.
Po chvilce zvučení se na pódium postavila první hvězda večera, kapela The.Switch. Ta se jako jediná rozhodla otevřít srdce diváků texty písní v češtině. Publikum tak s velkou radostí zpívalo spolu s nimi, případně jen tleskalo a skákalo.
Jako poslední pak přišli na řadu The Truth Is Out There. Ti dál podporovali dobrou náladu. Diváci si s nimi hudbu opravdu užívali. I když celý večer zpívali jen anglicky, když přišla řada na společnou píseň s The.Switch Poslední nádech? dali ji samozřejmě česky, a o to líp to znělo. Jako jediní pak po prosbě publika přišli na pódium s přídavkem.
Celý večer utvářela správná atmosféra: divoký kotel před pódiem, do kterého se zapojil i kytarista z kapely The.Switch; lidé v euforii, kterou jim přenášela hudba; uvolnění. Kolem byla slyšet jen hudba, která všechny pohlcovala. Všechno se zdálo šílené, ale přitom tak přirozené. Když jste byli ve středu dění, otrhávalo vás to od reality a pouštělo ven vaše šílenější já. A nepůsobilo to tak jen na diváky. Sami členové kapel se váleli po pódiu. Zběsile skákali a šíleli.
Zpívali, řvali… Takhle to má prostě být. Když jdete na takovýto koncert, očekáváte to. Očekáváte trochu té šílenosti. A ta rozhodně nechyběla. Zpěváci se nebáli se do toho opřít a na pódiu „zařvat“, válet se v prachu na zemi nebo seskočit z pódia a hrát mezi diváky v kotli. Všechny tyhle ty maličkosti tvoří tu správnou atmosféru. A navíc, když donutíte ne jednou, ale hned dvakrát kleknout všechny lidi v publiku, máte vyhráno. Všechny tři kapely měly publikum plně ve své moci. Takže kotel pod pódiem, stání na lavicích, křik, skandování, skákání, zpěv… kdyby hudba nebyla šílená, byla by to nuda.
