Honey: Láska z nás pitomce udělá a nic víc

Před pěti lety vznikl nápad na společnou inscenaci, na níž se začali domlouvat Rosťa Novák ml. z Cirku La Putyka a herci z Dejvického divadla. Vzhledem k vytíženosti obou souborů však realizace začala až vloni. Výsledkem spolupráce je spojení dvou divadelních světů – činohry a nového cirkusu – v inscenaci Honey, romantickém příběhu na základě skutečných událostí.

Scénář k Honey má na svědomí Miroslav Krobot spolu se svým spolužákem ze základní a střední školy Lubošem Smékalem. Ten se s Krobotem na scénáři nepodílel poprvé, jeho podpis můžeme vidět i u filmů Díra u Hanušovic a Kvarteto.

FILM: KVARTETO. MILOSTNÝ TROJÚHELNÍK S BONUSOVOU KAMARÁDKOU

Přitom povoláním je Smékal psycholog, většinu svého profesního života strávil v manželské poradně v Olomouci, od roku 1995 pak vedl soukromou ordinaci.

Honey je založená na základě skutečných událostí, na osudu jedné z jeho pacientek.

A jaká podle něj Honey je? „Naše Honey je, stejně jako ta skutečná, dívkou mnoha podob … Je to hodná a milující dcera, ale také společnice a pracovnice v erotickém klubu, která má ráda svoji práci.

Každý máme, stejně jako Honey, více vrstev, i když se nás okolí, aby to bylo jednodušší, snaží vtěsnat jen do jedné.“

Aby to ale nebylo tak jednoduché, vstupuje do děje ještě Muž. Honeyin milenec, pasák, rozhodně ale ne milující přítel. Honey to bohužel nevidí. Pod iluzí lásky je ochotná mu obětovat cokoli. Sama sebe, svou svobodu, svůj život.

Tisíckrát obehraný příběh o ženách, jež se zamilují do toho největšího hajzla, který je pak citově vydírá, ponižuje, ubližuje jim a když jde do tuhého, práskne do bot. Příběh, jenž končí psychoterapií v tom lepším případě, v tom horším sebevraždou.

Z vědomí, že scénář Honey je vystavěn na reálných základech, mrazí. V žádném případě ale nejde jen o ponuré představení. Naopak, plno věcí je podáno s nadsázkou a vtipem. Tak se například scéna, kdy si společnice rozebírají klienty, stává snesitelnou a únosnou.

Než se představení rozjede, uplyne několik úvodních momentů. V nich se seznamujeme s Honey, jež sedí na břehu jezera a vypráví nám, jak sem chodí meditovat, rozjímat a přemýšlet.

A než nám začne vyprávět svůj příběh, dobře se rozhlédněme. Sledujme chvíli i další postavy, jež u jezera tráví čas. Rybáři, akvabely, chlápek, co opatrně leze do studené vody a váhá, zda pokračovat. A pár prapodivných individuí. Ti všichni se tam mihnou po celé délce jeviště, jež mají Jatka78 k dispozici.

U této poetické chvíle se však také ukáže, že scéna Jakuba Kopeckého, kterou vlevo (z divákova pohledu) tvoří věžák s ikonickým neonovým znakem bílé labutě, není divákům sedícím na kraji vlevo nakloněná.

Naklonit se naopak musí oni, pokud chtějí vidět, co se na scéně úplně vzadu odehrává. Naštěstí se většina dalšího děje uskuteční před tímto věžákem, takže divák nestrádá dlouho.

Rosťa Novák ml. k inscenaci uvádí, že by si přál, „aby obě company fungovaly na jevišti jako jeden organismus, aby diváci během představení nepočítali slova ani salta, ale vnímali příběh.“

Je pravda, že na poměry La Putyky je tu málo akrobacie, vlastně jen v začátku, a to na premiéře ještě ne úplně povedené. A na poměry Dejvického divadla chybí výrazné dialogy, ten je vlastně jen jeden, kdy Honey mluví sama se sebou.

V představení totiž dochází ke zdvojení role, Honey hrají Jenovéfa Boková a Anna Schmidtmajerová. A i když oba soubory mohou působit ve svém propojení a svých nových rolích nejistě, oba je spojuje silný příběh. A je pravda, že hlavně ten utkví divákům v paměti, nikoli to, že Vladimír Polívka nedotočil salto.

Následné herecké výkony nejen jeho, ale i jeho dalších kolegů (namátkou uveďme Jaroslava Plesla u jezera, pekárenský gospel Pavla Šimčíka, zmíněný dialog Jenovéfy Bokové a Anny Schmidtmajerové) dopřejí divákovi mnoho momentů, během nichž si řekne, že tenhle krok byl udělán správným směrem.