Mladý a nadějný boy band vám v NoDu zahraje Měsíční sonátu č. 11

Není tomu tak dávno, kdy jsme nadšeně jásali nad Osamělostí komiksových hrdinů, podle nás nejlepší divadelní inscenace roku 2017, a už tu máme další premiéru. Měsíční sonátou č. 11 experimentální prostor NoD už podruhé dokazuje, že je třeba jej bedlivě sledovat, protože o osobnostech stojících momentálně za touto divadelní scénou ještě hodně uslyšíme.

Recenze: Osamělost komiksových hrdinů nechává nahlédnout na dno
superhrdinských duší

První, co vás na začátku představení napadne, je: „Ty vole, Hulk, Batman a Superman spolu letí na Měsíc.“

Režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová totiž opět vsadili na spolupráci se čtveřicí herců, s nimiž jsme se potkali v Komiksových hrdinech – s Láďou Kardou, Martinem Cikánem, Janem Strýčkem a Lumírou Přichystalovou, jež si zahraje celé řídící centrum NASA v Houstonu.

Pánové pak ztvární posádku Apolla 11 (Neila Armstronga, Edwina „Buzze“ Aldrina a Mikea Collinse), kterou však stylizují do boy bandu a velká část představení je spíše koncertem. Hudebních nástrojů však netřeba, postačí digitální samplovací sekvencery, které mají imitovat palubní počítače. Všechny hity jsou pak správně „boybandovské“, plné emocí a trudomyslnosti: „Tahle písnička je o tom, že když jste ve vesmíru, fákt daleko od Země, tak se cejtíte kurva sám.“

Koncert samotný by na velké ovace asi nevydal, inscenace však zpracovává skutečný přepis komunikace posádky Apollo 11 s řídícím centrem v Houstunu. Nechybí ani rekonstrukce živého vysílání z paluby lodi. Přestože přepis komunikace je daný a není mnoho prostoru pro vlastní formulace, neznamená to, že chybí prostor pro humor. Právě naopak. Stále totiž máme chvíle, kdy posádka ve spojení se Zemí nebyla. A co dělala?

Mohla hrát Space Impact nebo si zasoutěžit v Riskuj a hádat, kolik repríz této inscenace by se zvládlo odehrát za jeden světelný rok? Následné přistání na Měsíci si vyžádalo vyřčení slavné věty Neila Armstronga, což se neobešlo bez řádné průpravy. Pak už stačilo jen najít Beethovena, zaposlouchat se do Měsíční sonáty a užít si výhledu na Zemi.

Už posledně jsem obdivovala, s jak malým prostorem si tvůrci umí poradit a co vše jsou na něm schopní vytvořit. Měsíční sonáta č. 11 je toho dalším příkladem. Scéně stačilo pár pultíků pro sekvencery, spousta mlhy a světla. A právě light design je jedním z prvků představení, který zaujme nejvíce, zvláště na začátku při startu. Velmi povedené. V závěru zase nadchne hudební provedení a propojení hry pianistky se sekvencery. Projekce dobových novinových titulků a záznamů z Apolla 11 už byly jen posledním dílkem skládačky, která dohromady tvoří skvělý divadelní zážitek.