DIVADLO: Noční sezóna – Drink… That‘s all you can

The Night Season, hra současné britské autorky Rebeccy Lenkiewiczové (nenechte se zmást jejím polsky znějícím příjmením) vznikla již v roce 2004. Pro české diváky však byla doposud neznámá – jak hra, tak její autorka. Národní, respektive Stavovské divadlo nám však tuto téměř padesátiletou dramatičku představuje ve své druhé premiéře sezóny.

Rebecca Lenkiewiczová (* 1968) zamlada tančila v nočním baru a vydělávala si tak na živobytí. Působí to jako klišé, příběh o tanečnici či servírce, jež sní o tom, že tuto pro ni podřadnou práci pověsí na hřebík a stane se herečkou.

Inu, právě tohle se ale Lenkiewiczové povedlo. Na divadelních prknech ovšem nevydržela dlouho, zvolila si dráhu autorky a debutovala v roce 2000 hrou Soho: A Tale of Table Dancers. Kde čerpala inspiraci pro tuto hru, je více než patrné.
Další z jejích her – Her Naked Skin (2008) – byla uvedena na hlavní scéně londýnského Royal National Theatre, a Lenkiewiczová se tak stala prvním žijícím autorem, jehož text byl na této scéně zinscenován. Její kvality jsou tedy nesporné.

The Night Season odkazuje svým názvem na slova Žalmu 22, doslovný český překlad si však pohrává i s nespavostí postav. Celkově tahle rodina žije dost podivně… V domě Lily O‘Hanlonové bydlí i tři její vnučky se svým otcem Patrickem Kennedym, Lilyiným zetěm. Jako každý správný vztah zetě a tchyně je i ten jejich vyloženě „vroucný“ a „láskyplný“.
Lily je navíc v konečném stádiu své nemoci. Divák sice přesně neví, co jí je, vzhledem k pomatenosti a sexuálním narážkám se však nemoc nejvíce podobá Alzheimerově chorobě. Patrick chlastá, co mu síly stačí a nevychází z domu.
Podle jeho názoru by lidé spolu neměli v žádném případě mluvit a vůbec by měli být izolovaní od sebe navzájem. Sestry Kennedyovy také mají své nálady – Judith záměrně odmítá svého nápadníka Garyho, neboť se bojí svých citů.

Rose skočí do postele herci Johnovi Eastmanovi, který si Lilyin dům vybral k pobytu během natáčení namísto hotelu, a nedokáže pochopit, že to bylo jen na jednu noc. Opilá k němu přijde ještě jednou a žebrá o lásku, s nálezem nově zakoupeného balíčku kondomů, kde už jeden chybí, však přijde rychlé vystřízlivění.
A nejmladší Maud by ráda věděla, jaké to je mít matku. Jenže ta se odstěhovala do Londýna, uprchla od manžela, dětí i vlastní matky a nechce s nikým z nich mít nic společného. A všichni trpí, přechlastávají svá traumata a nechávají ze skříně vypadnout veškeré kostlivce.

A jako by katalyzátorem všech těchto událostí byl právě Johnův příjezd. Chtěl jsi autentické prostředí? Tak my ti ukážeme. Křik, hádky, pláč a whisky. A ještě whisky. A když nakonec už nic nezbude, je tu pořád dost whisky. Jak se zpívá v písni Float od Flogging Molly: Drank away the rest of the day /
 Wonder what my liver would say / Drink… That’s all you can.

Také scéna svou podobou akcentuje herectví, ocitáme se v kinosále s řadami sedadel a forbína pak může být pomyslným plátnem, na němž se odvíjí stopáž života jednotlivých postav. Patrné je to především v úvodní scéně, kdy sestry Kennedyovy sedí na sedadlech a sledují svou babičku, jak tančí. „Už vůbec nechodí spát.“ „Co řek doktor?“ „Bude ti chybět, až umře?“
Repliky připomínají obyčejnou debatu o filmové hrdince – o jejích pohnutkách, odhadování, jak se její linka vyvine, jak dopadne. A až to s ní skončí špatně, tak to nevadí, protože je to jen jako. Nahraný. Jenže není… A v opravdovém životě už kinosál působí poněkud nepatřičně. Stejný rozpačitý dojem zůstává i v divákovi.

První části hry není téměř co vytknout. Každá z postav dostane svůj prostor a herci mají možnost se předvést. Snad jen Igor Orozovič v roli Johna Eastmana (v roli Williama Butlera Yeatse) působí při svém nástupu přehnaně. Zlaté třpytky vyhozené do vzduchu, přemrštěná gesta a afektovaná deklamace Yeatse nesedí pak k jeho osobnosti. Do města totiž nepřijela žádná nafrněná hvězda, jak by se z jeho entreé mohlo zdát.

S každým si hned potyká, místo hotelu chce bydlet s rodinou Kennedyových, s Lily si ihned padli do oka a o kvalitě scénáře (a následném úspěchu filmu) má i přes své obsazení silné pochybnosti. Zkrátka normální člověk. Možná jediný v tomhle blázinci. Nad ostatní pak vyzdvihněme novou posilu souboru Národního divadla, Veroniku Lazorčákovou, která hrála Rose. Drsnou holku, která se nařčení o staropanenství brání důrazným „Hej, já nejsem stará panna, já jsem single!“

Ve skutečnosti však touží najít lásku a útěchu v Johnově náručí, i za cenu vlastního ponížení. Kdo kdy v opilosti neudělal nějakou podobnou blbost, nenapsal svému ex či svému nejnovějšímu objektu touhy, nenašel odvahu k činům, za něž by si později ráno nejraději nafackoval? V této a dalších scénách pod vlivem alkoholu se jeden neubránil hořce poťouchlému úsměvu. Kolik už on sám měl podobně „geniálních“ plánů podobně jako Judith, která se náhle vydává za Garym a po probuzení se nestačí divit…

Režie Noční sezóny se ujal Daniel Špinar, který „zbavil hru jistého popisného realismu a ztlumil její konverzační charakter“, jak se dozvíme z programu. Hádám, že škrty inscenaci pomohly, ale osobně bych vyřadila i závěrečnou scénu. Už z toho důvodu, že po 100 minutách představení čeká diváka přestávka a po ní již jen 15 minut. Takovéto nesouměrné rozdělení nemusí být vždy na škodu, zde se však nekonalo žádné velkolepé finále a konec první části by vlastně mohl být klidně koncem celé hry.

Posledních 15 minut působilo jako zbytečný přílepek, který za to (byť krátké) čekání nestál. Nedošlo k žádnému velkému zvratu, pointě, ani ničemu podobnému. Konečně zapálená cigareta, po tolika nezdarech v první části, bohužel nestačí.

I přes kostrbatý závěr však Noční sezónu doporučuji. Představení má spád a oněch 100 minut vám vůbec nepřijde (ačkoli pravda, našlo se v hledišti pár postarších dam, jež si o přestávce stěžovaly na neúnosnou délku a to, že je hra uječená; zkrátka sto lidí, sto chutí). A ať se může rodina Kennedyových zdát jakkoli na dně a depresivní, nemusíte se bát. Břitký britský humor ponurost tématu vyváží.