Recenze: V rytmu swingu buší srdce mé

I mé. Rozhodně jsem si proto tuto inscenaci Národního divadla nemohla nechat ujít. Hudební komedie v režii Ondřeje Havelky o životě Jiřího Traxlera. Dvě osobnosti českého swingu 20. století. Nepřekvapí proto, že jde o revue, která pojímá téma a posouvá děj nejen slovem, ale i hudbou a zpěvem. Jde o výjimečný projekt, kterým se Národní divadlo nyní může pyšnit. Život Jiřího Traxlera a dějiny Československa jsou nahlíženy originálním způsobem skrze jemný humor.

Ondřej Havelka se v inscenaci zaměřuje na vznik swingu v Československu ve třicátých letech a na následné peripetie během nacistické okupace a komunismu. V těchto zlomových letech žil i přední český swingař Jiří Traxler, který se swingu nehodlal vzdát za žádných okolností a na sklonku roku 1949 proto překročil hranice do Německa, odkud pokračoval dál do Kanady. V roce 1991 se Traxler do Čech vrátil a Ondřej Havelka u toho nechyběl. Pánové se spřátelili a byli v kontaktu až do roku 2011, kdy Jiří Traxler zemřel v neuvěřitelném věku 99 let.

Swing byl za okupace v nemilosti, stejně tak za komunismu. Buržoazně imperialistická kultura, o kterou proletariát rozhodně nestál. V inscenaci je vše předvedeno s humorem, který pochmurnou historii aspoň trochu překryl hávem vtipu. K tomu hraje orchestr Melody Makers Ondřeje Havelky a swing na jevišti probíhá ve formě zpěvu i tance. Tři hodiny, které má představení trvat, utekly jako voda a já se kolikrát přistihla, že si podupávám do rytmu a vlní se mi ramena.

Kostýmy samozřejmě odpovídaly době 30. a 40. let, takže pánové v oblecích a dámy v šatech, které by jim záviděly i protagonistky Elegantního Česka. Snad neurazím scénografa, když řeknu, že scéna v podstatě žádná nebyla. Vystavěné pódium zaplnil orchestr, potřebné kulisy byly případně promítány na plátno v pozadí jeviště a to bylo vše. Absence výrazné scény však ničemu neškodila, naopak. Dává to větší prostor hercům, kteří pracují s prostorem, jenž je obklopuje. Tak se například hosté Jiřího Traxlera obdivují jeho apartmánu v grandhotelu Karla Šroubka, který je vlastně Národním divadlem (nebo naopak?).

O hereckých výkonech se zde nebudu rozepisovat, jen stručně sdělím, že byly hodny Národního divadla. Ostatně, ještě aby ne. Kromě Igora Orozoviče v hlavní roli mě opravdu bavil Filip Rajmont, který měl rolí hned několik. Nejvtipnější byl jako nerudný, zmatený řezník, který při osvobození Plzně spojeneckými jednotkami lamentoval, co s masem nachystaným na schnitzely – namlet do burgerů, nebo nadělat pirohy?

V poslední době se mnoho hovořilo o úpadku činohry v Národním divadle. V rytmu swingu buší srdce mé tyto fámy rázně utíná. A ačkoli jedna vlaštovka jaro nedělá, nemění to nic na faktu, že hru považuji za perfektní po všech stránkách.