Film Cizinec ve vlaku: Koňská dávka amerického patosu a klišé

Kdysi jsme vídali snímky o hrdinských sovětských mužích či ženách, kteří přes bolest, utrpení a nástrahy vždy došli k cíli. A nešlo jen o Mrazíka! Tyhle filmy si nelze nevybavit u některých hollywoodských snímků.

Liam Neeson, stejně jako Chuck Norris, jsou v tomhle sázka na jistotu. Ve snímku Cizinec ve vlaku budete většinu času očekávat tóny americké hymny a vlajku s hvězdami a pruhy na pozadí. Patosu a klišé je totiž tenhle film plný.

Zase to má jednu výhodu – člověk se na světě cítí přece jen bezpečněji, když vidí, co všechno takový americký (skoro)důchodce, který už spoustu let netrénuje, dokáže vydržet během rvačky. A co teprve by mohl zvládnout, kdyby byla jeho fyzička trochu na výši. Zkrátka rozbít hlavou okno, několik skel a dostat postupně pořádnou nakládačku od tří různých lidí nic neznamená. Jen vám trochu teče krev z nosu.

Pořádný den blbec
Jestli si někdy říkáte, že máte den blbec, vzpomeňte si na Michaela McCauleyho. Tenhle chlapík totiž před deseti lety opustil práci u policie, aby se mohl věnovat rodině. Začal se živit prodejem životního pojištění, každý den dojíždí příměstským vlakem (no, on se v New Yorku moc neliší od metra) z okraje města do práce a večer zase zpět. Každý den, stále stejný spoj. Není divu, že většinu cestujících už vlastně zná. Nic moc o nich neví, ale vídají se dlouho, a tak občas zapředou řeč.

Jenže toho dne se nic nedaří už od rána. Manželka Karen (Elizabeth McGovernová) na něj tlačí kvůli přihlášce syna na soukromou vysokou. McCauley dobře ví, že rodina je bez úspor a vysoké školné zvládnou jen těžko. Aby snad finančních starostí nebylo málo, zavolá si ho šéf, aby mu předal výpověď. Pro firmu je prostě příliš drahý a vedení se rozhodlo nahradit odstupné doživotní zdravotní pojistkou pro něj i jeho rodinu. „Je mi šedesát, mám pět let do penze,“ říká zoufale svému nadřízenému, ale slyší jen „Promiň.“ Své ženě to říci během odpoledního telefonátu nedokáže, a tak se svěří jen bývalému parťákovi od policie.

Cesta domů jej trochu děsí, neví, jak tuhle novinu sdělit manželce. Když ale nastoupí do vagónu, ještě netuší, jak brzy mu tyhle obavy budou připadat úplně nicotné. Najednou si totiž proti němu sedne poměrně atraktivní a dobře oblečená žena. Na první pohled je jasné, že do tohoto vlaku nepatří. Představí se jako Joanna – ve filmu ji ztvárnila Vera Farmigaová, kterou jsme mohli vidět především v seriálu Batesův motel. Tahle tajemná Joanna dá McCauleymu neodolatelnou nabídku. Dostane 25 tisíc dolarů předem a dalších 75 tisíc potom, pokud se mu podaří ve vlaku najít někoho, kdo do něj nepatří. Ten někdo totiž údajně ukradl nějakou věc a Joannini nadřízení ji chtějí. Moc ji chtějí. Stačí označit tašku a vše je vyřešeno. Ale to nebude tak snadné… jasně, že ne. V tomhle filmu zkrátka o klišé není nouze.

Americký hrdina nepadne na kolena
McCauley najde zálohu na místě, které mu Joanna určila. Aby se mu lépe o nabídce přemýšlelo, dostane se mu – telefonem – informace o jeho rodině, respektive o tom, jaký je čeká konec v případně odmítnutí či nesplnění úkolu. Tomu se říká motivace. A pro bývalého detektiva by to přece nemělo být tak složité. Navíc 100 tisíc dolarů je suma, která by rozhodování o tom, co dál, dost usnadnila. Tak, a teď máme jednu špatnou zprávu. Až potud neměl film Cizinec ve vlaku úplně špatný spád, i zápletka se stupňovala poměrně obstojně. Jenže koukněte na hodinky; ze 104 minut máte za sebou sotva třetinu.

Teď nastává chvíle, aby Liam Neeson dal prostor svému herectví. I paleta výrazů Chucka Norrise je proti němu skutečnou přehlídkou různosti. Neeson nasadí svůj lehce podmračený obličej, který se mění v méně zamračený – oči asi o půl milimetru více otevře – nebo více zamračený až opravdu naštvaný, to je ještě o milimetr přimhouří. Pak již může následující hodinu běhat po vlaku složeném z nějakých čtyř vagónů tam a zpátky. Přece musí dříve či později odhalit toho tajemného zloděje. Rozhodně není nenápadný. A jak se tak přibližuje k cíli, častěji a častěji se dostává s někým do konfliktu.

Tady se teprve ukáže, co je skutečná Amerika. Neeson schytá ve rvačkách více úderů než Rocky Balboa od Apollo Creeda za všechna kola dohromady. Ale to ho nezastaví. Přece jeho rodina je v nebezpečí! Znovu a znovu vstává, aby se pustil do chlápka, který je na tom evidentně fyzicky několikrát lépe než on. Aby toho nebylo málo, sem tam rozbijí skleněnou přepážku ve vagónu, pak dokonce prorazí hlavou okno (nebojte, má opravdu tvrdou hlavu, a tak to zvládne bez krve), ale vlak jede pořád dál. Jako se to zpívá o Casey Jonesovi, vlak prostě musí dojet včas.

Možná to zní jako solidní akční film. Problém však je, že jak režisér Jaume Collet-Serra, tak scénáristé Philip de Blasi a Byron Willinger nejenže rezignovali na aspoň zdání realističnosti, ale i na jakékoli překvapení. Ať McCauley udělá cokoli, hned v následujícím záběru je vám jasné, co se stane dál a co to bude znamenat. Pokud zaváháte, vzpomeňte si na to úplně největší klišé, které si vybavíte. A tak to bude. Těšit se tak můžete jen na závěrečné vyvrcholení – nejprve mnohasetmetrový „let“ vykolejeného vagónu, který s sebou bere návěstidla i světla u přejezdů, ovšem když konečně zastaví, cestující nejsou téměř zraněni a mají pár škrábanců (zkuste si vzpomenout třeba na Studénku). Hned potom závěr s takovou dávkou amerického vlastenectví a patosu, že by se rozplakal i John Jay Rambo!