Film Nejtemnější hodina: Kterak opilec zabránil zničení světa

„Toužil jsi po tom od puberty, tak teď to máš!“ „Od školky, ale to není odměna, to je pomsta,“ odpovídá Winston Churchill. Píše se totiž květen 1940 a Hitlerova vojska stojí na hranicích Francie. Churchill se právě dozvídá, že konzervativní premiér Neville Chamberlain byl v parlamentu donucen abdikovat a jeho povolává král, aby ho jmenoval novým předsedou vlády Spojeného království. Moc dobře ví, co jej čeká.

Když mluvíme v souvislosti s druhou světovou válkou o květnových dnech, obvykle máme na mysli rok 1945 a konec tohoto strašného konfliktu. Ale nebýt událostí o pět let dříve, možná bychom konec války v květnu 1945 neslavili.

Proti vládě Nevilla Chamberlaina, který zastával politiku ustupování Hitlerovi a mimo jiné podepsal i Mnichovskou dohodu ve snaze zabránit válce, se postavila parlamentní opozice a vyslovila mu nedůvěru. Bylo jasné, že musí svou funkci opustit. Hlavní kandidát na jeho nástupce a osobní přítel krále Jiřího VI. lord Halifax (Edward Wood, 1. lord z Halifaxu) tuto funkci odmítá. Ví, že z této situace nelze vyjít vítězně. Volba tak nakonec padá na toho, koho vlastně nikdo nemůže ani vystát.

Čas pro Churchilla
Winston Churchill je nedůtklivý stařík, který rád holduje dobrému jídlu, doutníkům a whisky, kterou neváhá ani posnídat, a když ne, dá si víno. Není žádným překvapením, že jej nikdo nemá rád, dokonce ani král. „Tomu opilci bych nesvěřil ani kolo, a teď řídí tuhle zemi,“ brblá se v kuloárech Westminsteru. Churchill má ještě jednu vlastnost, která ostatním nevoní – je přesvědčen o své výjimečnosti, a především o správnosti svého úsudku. Navíc je asi jediným představitelem konzervativců, kterého může v Parlamentu podpořit i Labour Party. Přes jisté zdráhání tak Jiřímu VI. nezbývá, než pozvat toho nesympatického chlapíka do Buckinghamského paláce a požádat jej, aby se stal premiérem vlády Jeho Veličenstva.

Přes váhání Churchill přijímá. Naštěstí má podporu ve své manželce Clementine. Při jmenování své vlády se zachová politicky velmi prozíravě a pozve do ní své největší kritiky, včetně Chamberlaina a Halifaxe. V jedné z vypjatých chvil pak prohlásí: „Snažil jsem se své největší nepřátele držet blízko. Koukám, že asi až příliš.“ Situace není skutečně ani trochu jednoduchá, Hitlerovi se vzdalo Nizozemí i Belgie a oklikou obešel Maginotovu linii, která měla ochránit Francii. Jeho vojska měla tak otevřenu cestu na Paříž.

Aby toho nebylo málo, na plážích Dunkerku zůstalo obklíčeno asi 300 tisíc vojáků – vlastně celá britská armáda. Vojenské velení prohlašuje, že šance zachránit byť je desetinu z nich je mizivá. A pokud všichni zahynou, Spojené království se nemá jak bránit německé invazi. Není divu, že v této zdánlivě bezvýchodné situaci se Chamberlainovi a Halifaxovi podaří přesvědčit válečný kabinet (něco jako Rada obrany státu), že jedinou cestou k záchraně je začít s Hitlerem vyjednávat příměří. Vždyť Mussolini se nabízí jako prostředník. Churchill však ví, že Hitlerovi se nedá věřit. Tlak ale sílí, jeho oponenti sbírají síly k tomu, aby jej zbavili funkce. Jakmile prohlásí, že odmítá byť jen vyjednávat o míru, cesta pro Halifaxe je volná.

Když herec splyne s rolí
Naštěstí jde o film podle historických událostí, a tak se nemůže stát, že spoilerem vyzradíme, jak dopadne. Ze základní školy snad každý ví, že o premiérské křeslo přijde Churchill až v roce 1946 – poté, co vyhraje válku. Do té doby ho ale čeká ještě dlouhá a trnitá cesta. Naštěstí na ní získá nenadálého spojence. „Přišel tě navštívit král,“ oznamuje Churchillovi v nedbalkách jeho žena. „Jaký král? Náš?“ ptá se trochu nechápavě premiér. „Jestli ne, pak je to někdo, kdo ho skvěle napodobuje,“ odvětí s nadhledem jeho žena. A v kinosále se ozve výbuch smíchu. Není to poprvé, ani naposledy. Snímek Nejtemnější hodina má totiž nejen strhující spád, ale dokáže skvěle využívat situačního humoru a proslulých Churchillových bonmotů (nejsou bonmoty od alkoholika jako bonmoty od alkoholika) k odlehčení atmosféry. Tváří tvář děsivé situaci tak divákovi dokáže vyloudit na tváři úsměv.

Kromě režiséra Joea Wrighta a scénáristy Anthonyho McCartena na tom má obrovský podíl Gary Oldman, který předvádí doslova herecký koncert. Zní to možná jako klišé, ale on postavu Churchilla neztvárnil, on se Churchillem, alespoň po dobu filmu, stal. Zejména všichni, kteří se o život tohoto velkého politika zajímají, musí ocenit, jak hodně blízko se realitě dostal. Je jedno, jestli jde o výbušnou povahu, ironii, jistou aroganci, ale i nadšení, které z jeho očí vyzařuje nad dobrým jídlem a sklenkou alkoholu. To nadšení, které je skoro nakažlivé, a v kině občas podvědomě sáhnete po sklence whisky. Možná by stálo za to si tenhle film s ní v ruce vychutnat, bylo by to stylové.

Naštěstí ale Oldman není osamělý, pochvalu si zaslouží také Kristin Scott Thomasová, která si zahrála manželku Clementine, ale především skvělá Lily Jamesová. Tu známe hlavně ze seriálu Panství Downton, ale také z loňského Babydrivera. Přestože jí není ještě ani třicet, dokázala, jako Churchillova asistentka a písařka, s Oldmanem skvěle držet krok po celých 125 minut filmu. Trochu zklamáním je snad jen výkon Bena Mendelsohna jako Jiřího VI., který působí nevýrazně. Ale on koktavý Bertie byl přece jen trochu nesmělým panovníkem. Jen Mendelsohn má smůlu, že jej tak trochu mimoděk srovnáme s Colinem Firthem (pamatujete Královu řeč?).

Stopáž filmu je na historický dokument poměrně dlouhá, ale za celé více než dvě hodiny se v kině skutečně nestihnete nudit. Jestli budete koukat na hodinky, tak spíše proto, že se toho na plátně odehraje tolik a v takovém tempu, že se začnete obávat, že film skončí, ještě než se Churchill skutečně ujme vlády. Wrightovi se ale podařilo děj velmi dobře gradovat a v napětí udrží diváka až do závěrečných titulků. Nutno dodat, že po Velké hře je Nejtemnější hodina dalším filmem, který kinematografickou laťku nastavil pro rok 2018 hodně vysoko.