Po strništi bos je milý film, a to je asi tak vše

Je vůbec možné, aby nás Svěrákovské duo otec&syn někdy zklamalo? Že Jan Svěrák je výborný režisér, všichni víme, stejně jako to, že jeho otec je geniální vypravěč. V jejich nejnovějším filmu Po strništi bos, jemuž předcházela stejnojmenná kniha Zdeňka Svěráka, se divákovi dostane onoho vlídného Zdeňkova pohlazení humorem i českým jazykem. Pro někoho málo, pro někoho dost.

Po strništi bos dějově předchází Obecnou školu o pár let. Je válka. Rodina Součkových se musí přestěhovat z města na venkov, protože tatínek Fanouš odmítne heilovat.

Celý příběh sledujeme očima malého Edy Součka, který si jako městské dítě musí na vesnici vybojovat místo v partě zdejších kluků. Kromě bezpočtu dobrodružství a prvního milostného zápalu Eda krouží kolem rodinného tajemství, které na svých bedrech nese jeho strýc Karel zvaný Vlk.

Vyděděnec, rodinou očerňovaný, se v Edových představách zjevuje jako krvelačná šelma do té doby, než Eda skutečně pozná pravou Vlkovu podstatu.
Zpět k otázce v úvodu. I když ostřílení kritici považují Po strništi bos za odvárek, který ani nemusel vzniknout, já nesouhlasím. Svěráci mě rozhodně nezklamali. Určitě už Jan natočil lepší filmy a Zdeněk napsal lepší příběhy, ale víte co? To je fuk! Pořád totiž dostanete kvalitně odvedenou práci, plnou inteligentního humoru; pravda, s příliš velkou dávkou sentimentu.

Na druhou stranu, proč ne. Kdo zažil dětství bez mobilů a tabletů (a nemusí jít jen o válečné ročníky), toho příjemně unese bezstarostný klučičí svět, kdy hrdinství představuje už jen projít v noci přes hřbitov, nebo propašovat cukr v kalhotách. Zároveň někde na blízku cítíte začátek konce dětské nevinnosti, to když Eda opouští svoji partu a vrací se k rodině, která řeší problémy dospěláckého světa.

Herecké výkony jsou tak nějak vyvážené. Tahounem filmu je charismatický Oldřich Kaiser v roli Vlka a „roztomilý popleta“ Fanouš, kterého hraje Ondřej Vetchý. Jan Tříska malounko přehrává. Kouzelný je Alois Grec v roli Edy. Méně výrazná je Tereza Voříšková coby Edova maminka. Dětští herci ještě potřebují více průpravy, ale kalhoty na půl žerdi a „houno“ ve slovníku z nich udělají roztomilost samu.

Nečekejte nějaký zásadní vhled do problematiky doby. Vše je sledováno očima dítěte, a tak se pozornost zaměřuje jinam. V mnohém můžeme najít paralelu k filmu Chlapec v pruhovaném pyžamu. I když samozřejmě Svěrákův film má do brutality druhé světové války hodně daleko. Pár scén, kdy ze smíchu přejdete do těžkého polknutí, se však také najde.

Co říci závěrem? Film Po strništi bos doporučuju. Dvě hodiny jsem se dobře bavila a bylo mi u toho hezky. Je pravda, že bych asi mohla klidně žít i bez tohoto filmového zážitku. Ale když už tu je, jsem za to ráda a tiše doufám, že Svěráci spolu přeci jen ještě něco natočí.