Film The Florida Project vykresluje sociální realitu života na předměstí skrze dětský svět

Hravý a bezstarostný dětský svět, sociální realita předměstí a pestrobarevné aleje motelů lemujících cestu do Disneylandu na Floridě, to jsou hlavní kulisy, do kterých Sean Baker zasadil děj filmu The Florida Project.

Sean Baker vsadil na kombinaci herců a neherců a jako vždy udělal dobře. Brooklynn Prince v roli malé Moonee je dětský dar z nebes, bezstarostná holčička, která se svými kamarády dokáže z prostředí orlandského předměstí vytěžit maximum. Je fascinující sledovat, jak ji právem uniká palčivá a krutá realita každodenního živoření její matky.

A právě díky bezelstným dětským hrám, páchání lumpáren, zasvěcování do tajů „jak získat“ zmrzlinu zadarmo a vytvářením přátelství na život a na smrt vás dokáže vtáhnout do pomalu plynoucího děje.

Další výraznou postavou je Halley, matka Moonee, již si zahrála Bria Vinaite. Bria vtiskla Halley zvláštní dávku drzosti, lhostejnosti a neurvalosti. Halley je „okouzlující“ svým netečným přístupem ke všemu a zlobou na celý svět. Svým životem mrhá v posteli koukáním na televizi s cigaretou v ruce a její jedinou starostí je „vydělání“ peněz na nájem. Forma (ne)výchovy, kterou Halley praktikuje na Moonee, je v mnoha ohledech děsivá a ilustruje životní bezvýchodnost obyvatel těchto motelů.

Trojúhelník výrazných postav uzavírá Willem Dafoe, který se zde objevuje v netradiční roli hodného správce motelu Bobbyho. Bobby se snaží, aby vše fungovalo, a ač i on musí jet podle pravidel, přesto sem tam nachází malou skulinu v systému. Je pozorovatelem dění, dětskou neplechu tiše schvaluje a mnohdy je právě on tím, kdo podává pomocnou ruku.
Dětské řádění, výpravy do okolí, do rozpadlých budov, bažin, polí, vyzvedávání jídla u charity, výlet na vafle a javorový sirup, to je svět Moonee. Prodávání laciných parfémů zbohatlíkům z oplocených resortů, krádeže, lhaní a prostituce, to je Halleyin svět.

A barvené motely obývané sociálně slabými místo turisty, to je realita předměstí nedaleko Orlanda. A přesně v tom našel Baker děj, který sice běží pomalu, ale nenudí. Dvouhodinovou stopáž využil k vykreslení každodenního stereotypu života lidí, kteří rezignovali na něco víc. A ač lze v mnoha momentech postřehnout snahu režiséra o dokumentární přesah, film dějem nevybočuje a drží se pevně zaběhnuté linky.

K udržení pozornosti využívá „vpádu“ dětských hrdinů, kteří filmu vymezují rámec a určují jeho tempo. Menší výtku vůči ději lze možná spatřit v tom, že více nepracuje s vedlejšími postavami, bere je možná až moc samozřejmě bez bližšího uvedení do kontextu.
Vedle výběru hlavních hereckých postav, mezi nimiž to skvěle funguje, je plusem filmu i výběr lokality. Barevnost exteriérů dodává příběhu na (falešném) optimismu a v mnoha případech získává divák až vjem neskutečnosti. Jsou to ale přesně ty kulisy, do kterých tento film musel být zasazen, aby naplno vyzněl jeho smysl. Podává tak jinou výpověď o životě „na okraji“, než s jakou se běžně divák v rámci amerických filmů setkává.

Kontrast „barevné“ chudoby versus „zábavného“ života v nedalekém Disneylandu zde není naservírován prvoplánově, vyplývá ze souvislostí a svoji sílu ukáže až v závěru filmu, ke kterému skrze všudypřítomnou realitu dojde jak Moonee, tak i divák.
Ani po hudební stránce film nezklame, hudba plní svůj účel, dokresluje děj. Zapamatovatelná a emoce budící je právě finální hudební gradace, která Mooneeyným slovům „I can´t say it“ dává ten pravý (tragicky) hořký význam.

Závěrem lze říct, že The Florida Project je jedním z těch filmů, který nutí přemýšlet. Je to netradičně pojatý exkurz do sociální reality prostřednictvím dětského světa. Budí emoce, a to ho dělá uvěřitelným.