Vývoj inscenace Cube, letošní premiéry Laterny magiky, mohli diváci sledovat už od září ve třech unikátních uvedeních nazvaných „work in progress“, po nichž následovala beseda s tvůrci. Nyní se rychle blíží premiéra, naplánovaná na 23. března. A ačkoli poslední „work in progress“ z 16. ledna ukázal již kompletní inscenaci, je třeba doladit ještě několik detailů, aby Cube splňovala představy svých tvůrců Pavla Knolleho, Štěpána Pechara a Davida Stránského. S posledně jmenovaným jsme se potkali a pohovořili s ním nejen „v kostce o kostce“.
❖ V Laterně magice působíte jako tanečník, mimo jiné i v roli Veselého klauna. Jak ta se vám tančí?
Tuto roli opravdu zbožňuji, Veselý klaun je pro mě srdcová záležitost. Mám rád ty chvíle, kdy mohu s divákem vést dialog a zároveň tančit. Podobnou rolí byl i Puk ve Státní opeře. V obou případech jsem dostal prostor si částečně dělat, co chci. A to je přesně to, co mě moc baví.
❖ A víte, kolikátým Veselým klaunem jste?
Přiznám se, že si to přesně nepamatuji. Ale určitě to je celkem vysoké číslo.
❖ Nyní jste spolu se Štěpánem Pecharem vytvořili choreografii k inscenaci Cube. Je to vaše první choreografie pro Laternu magiku?
Ano, pro Laternu magiku jsem dělal choreografii poprvé.
❖ Jaký je rozdíl tvořit choreografii pro běžný soubor a pro multimediální Laternu magiku?
Rozdíl je to nezměrný. Každý krok, který chcete vytvořit, se nejdříve podřizuje samotnému záměru – a teď hovořím hlavně o projekcích. Promítáme na podlahu, pod nohy tanečníkům, takže každé, i sebemenší protočení, musí odpovídat tomuto konceptu. Chce to hodně úsilí a poctivou, dlouhotrvající teoretickou přípravu. Další rozdíl je, že jsem součástí souboru, jde o mé kolegy a já jsem najednou v pozici někoho, kdo tu má rozhodovat.
Už kdysi jsem si položil otázku, jestli by mě lákalo tvořit choreografii pro Laternu a sám jsem si i odpověděl, že nelákalo. Právě z tohoto důvodu – abych se nevymezoval z kolektivu. Ale po posledních dvou premiérách, kde se téměř netančilo, jsem cítil, že mezi tanečníky narůstá jakási nevole. Třeba Štěpán právě z těchto důvodů ze souboru odešel a přešel k baletnímu souboru ND. A najednou jsem změnil názor a toužil vytvořit inscenaci, která bude ryze taneční a naplní nejen nás, tvůrce, ale i tanečníky. A tím se vyhnout nějakému úpadku, který by pramenil z nedostatku příležitosti.
❖ Cube je tedy ryze taneční a nevypráví žádný příběh. Nemáte strach z reakce diváků? Přeci jen to zní jako náročná inscenace, která ne každému může sednout.
Obavy samozřejmě máme. Sám preferuji příběhy a mám rád jasné dějové linie. Ale u Cube jsme se rozhodli vyzdvihnout obrazovost a vizualizaci, chtěli jsme si hrát s prostorem, projekcí, tancem i hudbou a touto cestou oživit Laternu magiku. Zkoušíme mnoho cest, není náhoda, že Cube vzniká pod hlavičkou Laterna Lab, jakési laboratoře. My vlastně experimentujeme a zkoušíme postupy, s kterými pracoval Josef Svoboda. To nás hlavně zajímá a proto jsme zvolili obrazovost na úkor příběhu.
❖ Co je tedy spojnicí jednotlivých obrazů?
Inscenace je propojena částečně přechody s Rubikovou kostkou, ačkoli Cube nemá být hlavolam sám o sobě, podobně jako právě Rubikova kostka. Tvar kostky nás obklopuje v celém životě a jednotlivé kostičky celé skládačky pak mohou představovat naše životy, naše byty, okamžiky, vzpomínky, sny a okolnosti, kterými jsme utvářeni. A každý divák si v Cube může najít něco svého, zaujme ho třeba jen jedna část. Snažíme se nabídnout tolik vizuálního vjemu a hravosti, že nám snad divák odpustí, že Cube nemá příběh.
❖ Oproti dřívějším premiérám je Cube obrat o 180 stupňů. Nemyslíte, že diváci si už na činoherní Laternu magiku zvykli?
Doufám, že nezvykli, a to říkám s plným vědomím. My si tady totiž „chováme“ taneční soubor, který potřebuje potravu. A tou nemůže být krátká pohybová groteska v rámci činohry. Takže proto doufám, že si diváci nezvykli a nebude jim to chybět. A navíc Cube hovoří i pro pestrost výběru. Podobně to má i činohra – jednou udělají klasiku a jindy supermoderní kus a balancují na pomyslných krajích.
Stejně tak my, a Laterna tuto pestrost tím víc potřebuje. Takže nevnímám činoherní premiéry minulých let jako něco špatného. Jen si myslím, že tanec umí říct věci, které nelze vyjádřit slovy; že tanec je svébytná umělecká forma. Takže bychom mohli říct, že Cube je takový protest, manifest, kterým my tvůrci chceme tanci vrátit jeho místo v Laterně magice, jako tomu kdysi bylo.
❖ Cube je pokračováním projektu Laterna Lab. Můžete nám tento projekt přiblížit?
Projekt Laterna Lab je nízkonákladový projekt, do kterého spadá i Cube. Takto vznikalo třeba i Human Locomotion, které se nakonec ukázalo jako velmi úspěšné. Cílem bylo najít novodobé tvůrce, kteří by s Laternou magikou dokázali pracovat, neboť po smrti Josefa Svobody nebyl žádný nástupce, nikdo, kdo by s Laternou uměl zacházet. Tím nechci pohanět ty, kteří to zkoušeli, to naopak – vznikly tu zajímavé věci. Neopominutelným faktem je, že za pana Svobody měla Laterna větší dotace, mohla natáčet ve filmových ateliérech a podobně. Dnes je vše jinak, nedostatek financí, možná i podpory, důvěry… V tu chvíli není možné dělat velké projekty. Takže Laterna Lab je opravdu laboratoří, zkouší hledat autory, kteří by Laterně dali další směr a nový vítr do plachet. V tom pokračujeme i my. Sice jsme všichni tři členy Laterny magiky už dlouho, ale to neznamená, že víme, jak se to dělá. Takže i my to prostě jen zkoušíme. Dnes už chápu, že Kouzelný cirkus vznikal dva roky jen na papíře, než se vůbec začal realizovat.
❖ Cube ale vznikala podobně dlouho?
Ano, prvotní myšlenka přišla před dvěma a půl lety, ale nebyl to záměr budovat inscenaci takhle dlouho. Tým vizualistů se nám podařilo sestavit až na třetí pokus, což značně ovlivnilo časové možnosti na realizaci. Proto se premiéra o rok odsunula.
❖ A jak se tedy tvoří choreografie, která bude propojená s projekcí?
Bylo celkem náročné najít správný postup. Měli jsme vizi, ale při její realizaci jsme zjistili, že některé části na jevišti nefungují tak, jak bylo zamýšleno. Změnou perspektivy pohledu a směru projekce se skutečnost často liší. Není tak snadné ošálit lidské oko. A je potom velmi těžké celou práci z půlky zahodit a začít od znovu. Původně měly jednotlivé obrazy vznikat v různém pořadí. Jednou měla začít hudba, jindy projekce, někdy tanec a dále jsme si měli vzniklý materiál předávat jako štafetu.
Tenhle záměr nevyšel hlavně z důvodu, že jsme na Cube začali pracovat dřív než kluci z projekce a měli od začátku mnohem jasnější představu o konečném výsledku. Takže nakonec zvítězil postup, kdy první vznikla hudba, k ní choreografie a pak se klíčovala projekce. Každopádně choreografie a vlastně i hudba musela vznikat už s vědomím projekcí. Například k úvodní scéně, kde se poprvé objeví tanečníci, jsme měli daný scénář a představu, jak bude projekce vypadat. Tanečníci se pohybují na síti, která není stabilní. Pootočí se, zhoupne, zavlní, posune. Mimochodem, to pro tanečníky není nic příjemného, musí neustále přesvědčovat mozek, že pod nohama mají pevnou zem. I tanečníci si s námi hodně zkusili. Někdy jsme vymysleli novou verzi choreografie, ale pak se zase vrátili. Těch choreografií a modulací bylo tolik, že už sami kolikrát nevěděli, která varianta platí.
❖ A choreografie je ryze vaší a Štěpánovou prací, nebo jste přijali i některé nápady tanečníků?
Ano, takhle jsme chtěli pracovat od začátku. Vycházet z individuality tanečníků, využít toho, že je známe. Původně jsme i chtěli být vždy se Štěpánem na zkouškách oba a oba tvořit choreografii současně. Jenže tím, že Štěpán ze souboru odešel do baletu, který zkouší hojně, bylo najednou nemožné sladit termíny. Takže jsme nakonec některé části dělali samostatně a druhý plnil funkci jakéhosi supervizora, něco vzniklo společně a něco opravdu vzniklo z popudu tanečníků, které jsme k tomu vyzvali. A spoustu jejich nápadů v inscenaci je, což jí dodává velkou pestrost, které jediný člověk nebude nikdy schopen.
❖ Ano, je pravda, že když skončí jeden obraz, následuje další v úplně jiném stylu.
A to byl náš záměr, i když si uvědomujeme, že tím diváka dost mateme a vytrháváme jej z prostředí, na které se právě naladil. Myslíme ale, že přesně tohle Laterna umožňuje. Ta filmová střihovost jí sluší.
❖ A jak samotná choreografie vzniká?
To je velice těžké popsat. Každý to může mít jinak, mně nejčastěji naskakují obrazy před spaním. A ani nemusím mít ještě hudbu a už si představuji jednotlivé figury, které se v hlavě začnou propojovat do určitého tvaru. Zkrátka nad tím intenzivně přemýšlím, dokud se nezačne něco dít. A konkrétně u Cube se párkrát stalo, že jsme hudbu dostali až na zkoušku, takže jsme choreografii začali budovat až na místě, možná i s takovým stresem, že nemáme nic připraveného. Ale mám dojem, že části, které vznikly spontánně až na místě, jsou v inscenaci těmi nejsilnějšími. Takže jak vzniká choreografie? Různě, jak to přijde.
❖ Jak vznikal scénář ke Cube?
Každý jsme měli nějakou představu a vždycky jsme se všichni tři, se Štěpánem a Pavlem, sešli a probírali scénář. Diskutovali jsme, sdělovali si navzájem vize a rozdělovali úkoly. Pak jsme se sešli znovu a dávali jednotlivým obrazům podobu. Scénář byl dán od nás všech, ale během realizace jsme zjistili, že byť byla vize společná, přesto si ji každý představoval trochu po svém. Ale tohle jsme dopředu věděli a chtěli jsme předejít případným sporům při tvorbě samotné. Zvolili jsme proto Pavla Knolleho do role režiséra, který bude mít poslední rozhodné slovo v případě nějakých neshod.
❖ A došlo v průběhu zkoušení k neshodám?
Samozřejmě mnohokrát, ale nikdy nebylo tak zle, abychom se nedomluvili jako lidé a kamarádi. Kupříkladu jednou jsme se Štěpánem postavili choreografii a Pavel to viděl úplně jinak a vetoval to. Neviděl v tom logiku, kterou my ale právě chtěli úplně svrhnout. Takže jsme to museli předělat a docela jsme v tu chvíli trucovali. Ale dneska vidím, že měl pravdu. A jsem rád, že supervizi nám dělá právě Pavel, přeci jen je u divadla z nás všech nejdéle a má ucelený názor a sjednocenou estetiku.
❖ Jak náročné je pro tanečníky udržet krok s projekcí? Zde hrají roli i setiny vteřiny…
Zásadní je řídit se hudbou. Ale nebudu skrývat, že tohle je na Laterně to nejtěžší. Výsledek musí vypadat hravě, lehce a nenuceně. Působí to jako interakce, ale žádná interakce to není. Vše je přesně dané dle scénáře, do kterého se tanečník musí trefit. A když se mu to nepodaří, je to ihned vidět, je poznat, že jde o chybu. To nezaimprovizuje. V Cube má nejvíce prostoru v tomto směru Adam Sojka, který k inscenaci přistupuje tak zodpovědně, kreativně a poctivě, že mu za to budu do smrti vděčný.
A nemá to vůbec lehké. Rozhodují milimetry a setiny vteřiny, celé je to neskutečně složité. Navíc v jednom obrazu leží a imituje pohyb jako by stál (chodí, běhá, leze po stěně, skáče, létá, padá atd.). Na podlahu pod něj se promítá reálné prostředí, ve kterém se pohybuje a vše je seshora snímáno kamerou a výsledek promítán na plátno, takže divák může vidět jakousi kuchyni i výsledný efekt. Adam nic z toho ze země a vleže nemá šanci vůbec vidět. Takže se řídí podle hudby a podle citu, intuice. Adame díky!
❖ Cube má podtitul Work in Progress. Jak se tedy inscenaci od 1. září, kdy jste ji poprvé představili divákům, změnila?
Změnila se hodně. Možná teď budu trošku rýpat, ale chtěli jsme těch progresů divákům ukázat mnohem víc. Ale nebylo to možné, protože jsme neměli projekce, na kterých kluci začali dělat až za pět minut dvanáct, čili pozdě. 
Takže to první uvedení byla taková z nouze ctnost, což pro nás bylo hrozné. My i tanečníci jsme byli připravení, ale projekce nebyly dotažené do konce. Ale abychom zúročili práci tanečníků, tak jsme divákům představili něco, co tam dnes už vůbec není a co tam vlastně ani nikdy nemělo být (scéna Labyrint byla v úplně jiném vizuálu).
Dále scéna Lezení v prvním uvedení vůbec nebyla, ačkoli byla v plánu. Nebo scéna Postel. Ta byla zatím pokaždé úplně jinak, protože s ní stále nejsme spokojení. Upravujeme projekci na peřině, poprvé šlo o změť rukou a nohou, která nezafungovala. Podruhé jsme vylézajícím končetinám dali pevný řád a choreografii, ale také to nebylo ono. Teď jsme oba předchozí módy spojili do určitého kompromisu, ale řešíme pro změnu velikost končetin, aby diváci viděli, co se na jevišti děje.
Do teď to zatím nevyznívalo, jak jsme zamýšleli, ale už jsme blízko vytoužené podobě.
❖ V jaké fázi je Cube nyní? Při posledním uvedení už vypadala inscenace komplexně.
Teď už jsme ukázali vše, co tam má být a bude se jen dočišťovat projekce a pohyb, aby se spolu přesně sešly. Protože rozhodují i setiny vteřiny a lidské oko je velmi přísný divák. Musíme najít a doladit správné perspektivy, aby vše dávalo smysl a význam. Například teď naposled se nám nepovedl začátek a konec. A přitom právě začátek a konec si divák nejvíc pamatuje. Začátek sice naštěstí nemohli poznat, ale konec byl useknutý, protože máme navázanou hudbu na projekci. Hudba má odeznít, ale tím navázáním se vypne zároveň s projekcí a udělá to sek. To musíme ještě vyřešit. Jde o technickou věc, o způsob odbavení představení.
❖ Jak probíhaly debaty po jednotlivých uvedeních?
Je několik typů diváků, kteří na debaty zůstávají. Jedni chtějí jen ocenit naši práci a potkat se s námi. Další naopak přehnaně kritizují, aniž by si uvědomili, že je to v procesu tvorby. Nebo že některé věci už bohužel nemůžeme změnit. Například nám vytýkali kostýmy. Jenže přešít kostým by v tuhle chvíli znamenalo i přetočit veškeré filmy a na to není ani čas ani peníze. A poslední skupina diváků přichází s konstruktivními nápady, argumenty a podněty, za které velmi děkujeme.
Na závěr možná jen takové mé ohlédnutí. Kostka je něco, o co můžete zakopnout, nebo si na ni stoupnout, povznést se… „Řekl bych, že nám se povedlo obojí, zakopli jsme i sebe povznesli.“
