Prof. Helena Kazárová, Ph.D. se specializuje na taneční a pohybovou kulturu minulých století, a to jak prakticky, rekonstrukcí tanců dle dobových záznamů, tak i teoreticky – je autorkou dvou knih a mnoha odborných článků. Roku 1997 založila umělecký soubor Hartig Ensemble – Tance a balety tří století, pro který vytvořila široký repertoár tanců. Také se podílela na dobových choreografiích nejen v opeře a činohře, ale například i pro film Báthory Juraje Jakubiska.
❖ Jak lze získat profesuru z tance?
Mám titul za taneční vědu, jelikož jsem zejména taneční historik. Takže zkoumám dějiny tance, jak lidé tančili, co tančili, jak fungovala divadla, soubory, kdo v nich působil a tak dále. Hlavně to „co“ a „jak“ se tančilo, mě zajímalo nejvíce a přivedlo k touze dobový taneční materiál v dnešních dnech oživit.
❖ Podle jakých pramenů je možné tanec zrekonstruovat?
Jedním z vítaných zdrojů pro divadelní tanec jsou recenze a další reflexe představení, protože divák často mívá zajímavé postřehy, jež nám umožní dílo obnovit, i když se nedochovalo úplné libreto. Například k Beethovenovu baletu souvislé libreto neexistuje, známe vlastně pouze námět. Máme k dispozici jen sled hudebních čísel v partituře, o nichž se muzikologové přou, zda nejsou přeházeny. A když se dochová recenze, můžeme díky ní odhalit klíčový bod.
❖ Jsou podobné záznamy i k samotné choreografii?
Inu, podobně jako v archeologii najdete střep nádoby či část kostry, na jejímž základě se snažíte dotvořit celek, tak i já hledám náznaky a souvislosti.
Mám tedy určité ponětí o životním stylu té doby, mám k dispozici ikonografii, která mnohé napoví, a tzv. Beauchamp-Feuilletovu notaci, respektive její fragmenty. Tato notace je systém grafických značek, jenž byl v 18. století velmi populární – je dobře vázaná na hudbu a zobrazuje i prostor.
Takže díky tomu známe určité zákonitosti tance té doby. Nicméně stále se jedná o konkrétní malé úseky, minutové skladby. Plesové tance či krátká divadelní sóla. A chci-li z nich vytvořit a obnovit celé jevištní dílo, musím si nastudovat vše, co lze, a pak se do značné míry spolehnout i na svou intuici. A částečně využít i osobnosti tanečníků, protože to teprve umožní opravdové oživení.
❖ Inscenace Hartig Ensemble jsou tedy rekonstruovanými i novými dobově laděnými choreografiemi?
Ano, máme asi dvacet zrekonstruovaných drobných forem, které se hodí spíše na akce koncertního typu v souhře s historickými hudebníky. Pokud nás však osloví orchestr nebo sami chceme zinscenovat větší divadelní dílo, musím celou choreografii sestavit.
❖ Jak zkoušení dobové inscenace vypadá?
Jak už zaznělo, na rekonstrukcích často pracujeme spolu s orchestrem hrajícím dobovou hudbu, nejčastěji v poslední době s Musicou Floreou. Takže kolikrát osloví oni nás, že by rádi zinscenovali operu s tanci nebo balet. Nejnověji nás oslovil kupříkladu Tomáš Hála z Pražské konzervatoře, který chtěl nastudovat Monteverdiho Ballo delle ingrate.
Po stanovení díla následují rešerše, kdy se musím seznámit s hudbou, se skladatelem, musíme dojít k řešení i co se týče partitury. Dále sháním informace týkající se libreta, jak by mohly vypadat kostýmy, jak v té době vypadalo jeviště a snažíme se vytvořit výpravu.
A pak jen čekám, až se mi všechny ty složky v hlavě pospojují a vznikne nápad na choreografii. Částečně dotvářím kroky i na tanečním sále, kdy pracuji s intuicí i návrhy tanečníků. Vždy je to totiž týmová práce.
❖ Která z nových inscenací pro vás byla největší výzvou?
Zajímavá byla Mozartiana ve stylu commedie dell‘arte, která kombinuje dobový balet a pantomimu. Byla to výzva vzhledem k tomu, že bylo třeba i hrát a vytvářet komické situace, což málokterý tanečník dokáže.
Spolupracovali jsme proto s katedrou pantomimy, kdy nám jeden z absolventů ztvárnil Pantalona.
Byla to velmi zajímavá konfrontace, protože herci o roli hodně přemýšlí a nabídnou svou interpretaci postavy, zatímco tanečník čeká, co mu choreograf předvede, a pak to napodobí, eventuálně pohybově dotvoří a více nad tím nepřemýšlí.
A samozřejmě stále jsme byli svázáni hudbou, které jsme se museli plně podřídit. Spojit hudební myšlení s pohybovým je naší neustálou výzvou bez ohledu na to, jakou inscenaci právě zkoušíme.
❖ Co chystáte v nejbližší době?
Chystáme vstupy do opery Muzio Scaevola, jež bude mít v červnu premiéru na německém festivalu Händel Festspiele v Bad Lauchstadt. Chceme také spolu s Musicou Floreou dobově nazkoušet melodram Kirké od Václava Praupnera, který se vyznačuje tehdejší zálibou ve vyvolávání hrůzy na jevišti, samé fúrie a další příšerky, je to takové „tango morbide“.
Uvedeme jej na mobilní divadelní scéně Florea Theatrum na přelomu června a července. Dále nás v létě čeká Händelova Terpsichore na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově. A v druhém srpnovém týdnu organizujeme 1. Letní Akademii Hartig Ensemble v Českém Krumlově, na které budeme vyučovat barokní tance a jejich skupinové formy.
Dorazí také Jane Gingell, která bude vyučovat klasický španělský tanec a hru na kastaněty (tzv. škola bolera), což je historický styl španělského tance s tradicí od 18. století, který se v Čechách zatím nikdy nevyučoval.
❖ Jak se tanec do dnešních dob proměnil? Zůstaly i v soudobém tanci některé prvky, jež známe z dřívějších dob?
Tanec se hodně proměnil v návaznosti na hudbu. Zlom nastal v klasicismu, kdy se objevují různé valčíky a tradiční balety. Ve starších dobách, zejména v baroku, se vytančila každá doba v taktu, ale od romantismu se začalo tančit spíše na celé takty, dvojtaktí. Pohybová fráze tak zvolna plyne přes několik taktů, což je naprosto zřetelné i u současných choreografií, kde je pohyb rozvíjen přes delší hudební úsek.
Samotný styl se ale také proměnil, posunul se. V klasických baletech, to je v tradičních titulech, které se inscenují již desítky let, je to nejviditelnější. Dříve se například zvedala noha na 90 °, dnes není problém ji zvednout
na 180 °.
To dřív bylo nemyslitelné, protože takto vysoko zvednout nohu při tanci bylo považováno za neslušné a vhodné spíše do cirkusu.
Nekorespondovalo to s tehdejším stylem a vkusem. Ale postupně jej tanečníci i choreografové posouvali a dochází k modernizaci.
Ovšem v tradičním klasickém repertoáru jsou stále živé určité hranice stylu, uvnitř nichž je možné dělat mnohé, ale nelze je překročit bez ztráty estetiky, která onu „klasičnost“ tvoří. Náš soubor to má ještě o něco těžší, protože my si ty mantinely musíme vytyčit sami, nejsou součástí diváckého povědomí.
❖ Dalo by se tedy říci, že se tanec zjednodušil?
Takto se to srovnávat nedá. Historický a současný tanec jsou naprosto odlišné kategorie. Existují určité individuální styly choreografů, které nejsou vázány na žádnou konkrétní pohybovou estetiku. Dnes si může choreograf vytvořit vlastní tvůrčí styl,vlastní rukopis, byť to málokterý dokáže. Ten pak může být již po krátkém úseku tanečního díla rozpoznatelný, podobně jako u malířů. Soudobá scéna je proto velmi různorodá a nesvázána jakýmikoli konvencemi.
❖ Jaký je váš názor na současnou taneční scénu?
Taneční obor se v posledních letech trochu proměnil a rozrůznil. Třeba řady choreografů se rozšířily i o umělce, kteří z tanečního prostředí nepochází, například o výtvarníky, což je světový trend. Dnes na jevišti lze dělat v podstatě cokoli. Mě osobně mrzí, že postupně mizí choreografie jako kompozice, jako protipól k hudební kompozici. Tedy takového druhu, aby měla nějakou vnitřní strukturu, dané principy, výstavbu.
Naopak se velmi akcentuje přechod k fyzickému divadlu, a to právě na úkor vlastní choreografie. V současnosti je opravdu minimum choreografů, kteří dokáží pracovat s větší skupinou tanečníků a sbory. Udělají skvělé sólo, výborný duet, možná ještě tercet, ale tím to končí.
Kvartet už většině choreografů dělá potíže, a když mají větší soubor, tak dělají všichni všechno stejně, unisono. Chybí pohybový kánon, práce s prostorem a je to fádní. Ale například Lenka Vágnerová naposledy předvedla „kinetickou hostinu“, takže určitě nelze jen kritizovat.
❖ Budoucnost tanečníků je velké téma, jak se na to díváte vy?
Je to zoufalé. Dříve tanečníci odcházeli do důchodu v 45 letech. Dnes musí mnohem dříve a zapříčiňuje to jistá bezohlednost choreografů i šéfů souborů. Od tanečníka v repertoárovém divadle se totiž očekává, že bude zvládat všechny styly a plynule mezi nimi přecházet. Takže jeden večer hraje Siegfrieda nebo Odettu v Labutím jezeře a druhý večer již tančí v současném kuse, kde třeba visí na provaze hlavou dolů. Jenže obojí vyžaduje jinou techniku, je to velmi náročné na svaly a tanečníky to předčasně vyčerpává.
❖ Jak je to s historickými filmy? Přizvou si tvůrci dobové choreografy na pomoc?
Jak kdy. Tradičně vysokou úroveň mají Britové. Jejich filmy jsou po tanečně-historické stránce velmi kvalitní. A to nejen plesové a taneční scény, ale i co se pohybu a gest obecně týče. Z tohoto hlediska je mým oblíbeným filmem Zamilovaný Shakespeare nebo Pýcha a předsudek. Naopak nejvíce nepřesností najdeme v amerických filmech, to je občas i zoufalost. A v nedávno odvysílané Marii Terezii také evidentně žádného poradce pro dobový pohyb a etiketu neměli. Přitom to jinak vizuálně bylo zpracované moc hezky. To si pak člověk řekne, že je to škoda.
