Jana Šibíka není třeba představovat. Dlouholetý fotograf časopisu Reflex, nyní na volné noze, má za sebou 30letou zkušenost s reportážemi zahraničních událostí. Ještě několik dní, do 3. dubna, můžete navštívit jeho výstavu Deset let ve Staroměstské radnici. Při příležitosti výstavy a vydání stejnojmenné knihy jsme se s Janem Šibíkem sešli a pokusili se lépe pochopit, co zažívá jako reportážní fotograf na svých cestách.

❖ Co vás přivedlo k fotografování?

Za to může maminka. Když jsem byl asi v šesté třídě, dostal jsem k Vánocům fotoaparát Lubitel 2. Byl to takový neohrabaný přístroj a obtížně se s ním manipulovalo, ale byl to můj první fotoaparát.

❖ A jak jste se dostal k profesionálnímu focení?

Dřív tu existoval takový časopis, Mladý svět. V době komunismu vlastně jediný časopis, ve kterém vycházely fotoreportáže. A každý fotograf se do tohoto časopisu toužil dostat, jen v něm nebylo místo. Ale najednou byl jednoho dne konkurz. A ten konkurz jsem vyhrál a od roku 1988 jsem působil v Mladém světě.

❖ V čem zpočátku vaše reportáže spočívaly?

Když jsem se tam dostal, tak jsem žádné hotové reportáže neměl. Do té doby jsem fotografoval jen vlajkonoše Sparty a lidi v metru. Což na první kolo konkurzu stačilo. V druhém kole už jsem musel vyfotit něco aktuálního. Do Česka zrovna přijel na návštěvu Michail Gorbačov a lidé sami od sebe, protože věřili, že by se tou návštěvou mohlo něco změnit, začali upravovat záhonky a chystat se na uvítání. Tyhle přípravy jsem fotil. A pak i tu samotnou návštěvu.

❖ Kdy jste začal se zahraničními reportážemi?

Celkem záhy, protože ostatní kategorie byly již rozebrané. Miroslav Zajíc fotil politická setkání, například Gorbačova s Reaganem, pak tam byl Jan Šilpoch, který fotil sociální reportáže z pasťáků a různých festivalů. A já fotil, co na mě zbylo. Ale v té době nebylo vůbec zvykem cestovat a fotit světové události. Ona se totiž velká část z nich odehrávala v postkomunistických zemích, což nešlo publikovat. Přesto jsem do toho šel, začal právě tohle fotit a doufal, že fotky budu moci někdy ukázat, což se po 1989 stalo. Takže jsem se k focení zahraničních událostí dostal vlastně náhodou, když jsem hledal svůj styl a čím bych se odlišil od svých kolegů.

❖ Co bylo vaší první zahraniční reportáží?

Úplně první bylo zemětřesení v Arménii v prosinci 1988. Červený kříž jel do Jerevanu s pomocí a řekli, že někdo z Mladého světa může jet s nimi, tak jsem toho využil. Ale oni si mysleli, že tam dojedeme, vyložíme balíčky s pomocí, já je nafotím, nasedneme všichni zase do letadla a pojedeme zpátky. Jenže já tam zůstal, i když jsem u sebe měl strašně málo peněz, asi 40 dolarů. Nějak jsem se i dostal na ta nejvíce postižená místa, která se nacházela ještě sto kilometrů od Jerevanu, byť to trvalo několik dnů.

Polští záchranáři mi poskytli přístřeší, protože jsem neměl ani kde spát. A postupně jsem si uvědomil, že dostat se zpátky bude fakt problém. Na zpáteční letenku jsem totiž neměl peníze. Ale naštěstí zahraničním humanitárním pracovníkům dávali letenky zdarma. Zpočátku mi ji jako novináři samozřejmě nechtěli dát, ale nakonec polevili a letenku mi dali a já se dostal domů. Všechno pro mě bylo úplně nové a celou cestu jsem prožil v obrovském šoku. Poprvé jsem viděl zraněné a mrtvé lidi, zmatkoval jsem, nevěděl, co fotit.

❖ Řadí se událost v Arménii mezi vaše nejsilnější zážitky?

To ne, ale byla první. Ty daleko silnější následovaly ve chvíli, kdy jsem začal fotit války – v Chorvatsku, Bosně, Čečensku, Ázerbájdžánu a plno dalších.

❖ Máte pocit, že se vaše vnímání s každou událostí posunulo? Šokuje vás stále to, co dříve, nebo jste již imunní?

Po všech letech na mě události působí velmi silně. Je pravda, že s lety získáte určité zkušenosti, takže na některé momenty je člověk lépe připraven a dokáže odhadnout, která zeď jej ještě chrání a za kterou už na něj číhá smrt. Ale i tak na mě vypjaté situace stále působí emocionálně. Myslím, že na některé věci se zkrátka zvyknout nedá.

❖ Jaké je, s vašimi zkušenostmi, vaše vnímání smrti?

Když je někdo mrtvý, tak to sice vizuálně působí hrozně, ale už je to za tím člověkem. Už mu není pomoci, ale ani mu nic nehrozí. Nejhorší puch na celém světě však je z mrtvého lidského rozkládajícího se těla. Neznám nic horšího. Ale daleko horší než mrtví jsou zranění, kteří naříkají a bojují ještě o život. Takže pro mě je daleko obtížnější fotit zraněného člověka než mrtvého.

❖ A jak vnímáte vlastní smrtelnost či bezpečnost, když se vydáváte do těchto oblastí?

Řeším to čím dál víc. Dříve jsem riskoval, aniž bych si to uvědomoval, nyní jsem už opatrnější. Jsou situace, do kterých bych zamlada šel, ale nyní si je nechám ujít.

❖ Do jaké oblasti byste v současnosti nejel?

To se nedá takto kategoricky říct, ale určitě bych nejel někam, kde by mi mohl hrozit únos. Ten je podle mě horší než smrt. Nedovedu si představit, že by mě unesli, mám dojem, že bych to psychicky nevydržel. A nedokážu si představit, co musely zažívat ty dvě dívky uvězněné dva roky v Pákistánu. Musí to být muka. Když je vojenské nebezpečí, tak ano, hrozí, že vás můžou zastřelit. Ale jakmile se dostanete z dosahu, nebezpečí pomine. Kdežto u únosu nevíte nic. Jak dlouho budete v zajetí – dny, týdny, měsíce, roky? Ta nejistota je strašná.

❖ Zabezpečení si na cestách zajišťujete sám?

Samozřejmě. Minimum, které lze ovlivnit, je mít neprůstřelnou vesta a helmu. Pokud máte dost peněz, můžete mít také ochránce a auto. Ale za to se platí opravdu dost peněz – dnes je běžná i taxa 200 dolarů za auto s řidičem. Což je položka, kterou si ne vždy můžu dovolit a zvažuji, které dny si průvodce vzít a které ne. A ani ten průvodce není stoprocentní, pokud proti vám bude přesila, on jako první uteče. Ale může vám pomoci v tom, že rozumí řeči a zná místní mentalitu, takže snáze odhadne, jak velké nebezpečí hrozí.

❖ Jak se na jednotlivé cesty připravujete, co si s sebou kromě foťáků berete?

Hlavní je se co nejrychleji dostat na místo. Popravdě další praktické věci moc neřeším. Veškerou iniciativu vždy směřuji na to, jak se na místo dostat a udělat fotky. Samozřejmě, musíte jíst a musíte někde spát. Ale to se dopředu naplánovat nedá. Vždy si říkám, že to nějak dopadne. I když občas blbě. Mám třeba skvělé fotky z tajfunu na Filipínách, kam jsem si ale vzal jen spacák a doufal, že někde přespím. Jenže situace byla natolik špatná, že nezůstal kámen na kameni a nedalo se nikde spát, jen venku ve spacáku. A každou noc pršelo. Pak si člověk uvědomí, jak moc je špatné, když si večer neodpočine a nevyspí se. Abych mohl fotografovat, snášet ty hrůzy a ještě se snažit o kompozičně čisté snímky, musím být v dobré kondici. Takže to byl případ, kdy jsem přípravu podcenil a nezvládl.

❖ Jak se na místa dostáváte? S humanitárními pomocníky?

Většinou s nimi. Pokud se na místo chcete dostat, musíte někoho ukecat, uplatit, jakýmkoli způsobem přesvědčit, aby vás vzal s sebou. V tu chvíli ale neřešíte, že se musíte také nějak dostat zpátky. Ne, v tu chvíli záleží jen na tom dostat se tam. Čím dřív se tam dostanu, tím silnější záběry pak pořídím, protože v lidech bude stále přetrvávat emoce z toho, co se stalo. A až pak začnete řešit, že vlastně musíte mít kde spát, co jíst a co pít.

❖ Kolik fotoaparátů s sebou vozíte?

Dva a širokoúhlý objektiv. Nepracuji s teleobjektivy, ty nemám rád, protože mažou prostředí a nic se do nich nevejde. Ono to zajímavé je stejně ve tvářích a abych to zachytil, musím ji vyfotit zblízka. Teprve pak bude mít fotografie potřebný výraz.
Součástí výbavy je i oblečení, které nazývám Africa dresses, oblečení, ve kterém mi nevadí si sednout do bahna. Důležité jsou také pevné boty. Nicméně to, co na cestě potřebujete opravdu nejvíce, jsou peníze, ideálně hodně peněz. Což je samozřejmě problém, protože cesty jsou čím dál dražší a honoráře za fotky pak čím dál menší.

❖ V současné době jste na volné noze, takže všechny náklady jdou za vámi, aniž byste měl jistotu, že za fotky dostanete honorář?

Ano, tři roky jsem na volné noze, ačkoli se rýsuje nová spolupráce. Ale honoráře vám stejně nikdy nepokryjí náklady. A assignment, zakázku, nedostává v dnešní době téměř žádný reportážní fotograf. To je pro pár fotografů na světě. Navíc těch zakázek ubývá. V dnešní době je hodně naivní si myslet, že člověk může dělat reportážního fotografa. Lidé o fotoreportáže ztratili zájem, skoro v žádných médiích je už nenajdete. Lidi zajímá sport a celebrity. Události je zajímají mnohem méně, takže ubývá i možností publikování. V Reflexu jsem míval osmistránkové reportáže, každý týden. Postupem času se to však smrsklo na dvě strany. Takže pokud chce někdo dnes jezdit na zahraniční reportáže, musí si na to vydělat jinak. Já proto pořádám workshopy, kde s lidmi běhám po Praze a učím je fotit na ulici, fotografuji svatby a za peníze, které tím vydělám, někam jedu. Zahraniční reportáže jsou v tuto chvíli mým koníčkem, který ale umírá.

❖ Podle čeho jste vybíral fotografie na výstavu Deset let?

Vybral jsem nejdůležitější události, které se za posledních deset let odehrály a které reflektují mou práci. Dvanáct reportáží jsem volil tak, aby každá z nich obstála i sama za sebe, nejen v hromadném kontextu výstavy. A aby šly fotky nějakým způsobem k sobě. Někdy se mě lidé ptají, jestli nefotím nic hezkého. Fotím, ale to by úplně pokazilo koncepci, kdybych mezi fotky z válek a katastrof zařadil třeba něčí svatbu.
Bylo obtížné vybrat pouhých dvanáct souborů, které budu prezentovat jak na výstavě, tak v knize. A z nich pak vybrat pouhých deset fotek pro každý soubor. Je těžké se rozloučit se svými fotografiemi, a spousta fotografů to nedokáže. Sám jsem se na sebe ale snažil být maximálně přísný, nedávat podobné fotografie, například více souborů přírodních katastrof, byť byly stejně dobré jako ty vystavené.

V knize je ještě méně fotek, 94, ale i tak je to moje největší kniha, každá z těch fotografií je na dvoustraně. Snažil jsem se zde být v tom výběru absolutně nejpřísnější a předat to nejlepší a nejsilnější z mé práce za posledních deset let.

❖ Před deseti lety jste v rozhovoru pro Reflex řekl, že obraz tohoto světa vidíte temně a nevidíte v něm žádné světlo. Jak to vidíte o dekádu později?

Vidím, že se jen potvrdilo, co jsem tehdy říkal. Dokonce je dnes realita daleko temnější, než jsem si tenkrát myslel, že bude. Posledních deset let je nejtemnější dekáda, kterou jsem zažil, a to fotím třicet let. Zatím nedošlo k obratu a naopak spíš očekávám, že se situace bude jen zhoršovat. Ale to si řekneme zase za deset let.