Když jsem z dostupných zdrojů zjišťovala informace o hraběnce Marii Kinsky, moc jsem se toho nedozvěděla. V každém rozhovoru, který jsem objevila, jsem pořád narážela na stejné informace. Položila jsem si otázku, zda je to záměr a hraběnka Kinsky chce mluvit jenom o několika vybraných tématech, nebo jde o postoj novinářů, kteří doposud nedokázali překročit hranice v komunikaci. Posílená „barokní dynamikou“ jsem vyrazila na rozhovor, rozhodnutá poznat blíž tuto pozoruhodnou Francouzku, která v Čechách našla svůj druhý domov.

 

❖ Kdy jste se naposled ze srdce smála?
Myslím, že to bylo před pár minutami, jak jsem vás poznala.

❖ Říká se, že umělci mají renesanční povahu. Věnujete se kromě tance i dalším uměleckým aktivitám?
Tanec není mým jediným cílem. Pro mě jsou důležité i ostatní druhy umění, protože představují způsob, jak se setkat se sebou a pozorovat svět. Je však pravdou, že k tanci mám nejblíž. Považuji ho za mnohem komplexnější, navíc otvírá více možností pro pochopení než ostatní druhy umění.

❖ Když mluvíte o pochopení, máte na mysli Feldenkraisovu metodu, kterou se zabýváte?
K tanci patří také Feldenkrais, ale teď o něm mluvím obecně. Tanec je široký a otevřený pojem. Není intelektuální, spíše instinktivní a smyslový. Představuje první etapu pro další, současné umění. K intelektuálnímu pochopení dochází v druhé etapě. Tanec je zejména o představivosti, prostoru pohybu a prostoru mezi lidmi, čase, rytmu, dynamice těla, pozorování věcí a o vztazích mezi lidmi, vznikajících díky pohybu. Nejtěžší je dávat pocity nebo vizuální vjemy do slov, ale když propojíte filozofii s pohybem, každý ví, co chcete říct a jde to hned. Proto tanec považuji za základ. Přes tanec jsem se dostala také k hudbě. Miluji zpěv. Ten mi otvírá dveře do dalších dimenzí. Zpívám jenom tak, pro radost. Citlivě reaguji i na vizuální umění. Současný tanec a současné vizuální instalace mají hodně společného. Představují především abstrakce, přes které dokážeme okamžitě pochopit myšlenky či emoce, které vyjadřují, a to bez jakéhokoliv příběhu.

❖ Mluvíte o tanci, hudbě a vizuálním umění. Realizujete také projekty, které propojují tyto všechny druhy umění dohromady?
Aktuálně netvořím. Teď dávám prostor lidem, aby mohli rozvíjet a posouvat svou kreativitu. V SE.S.TA (Centrum choreografického rozvoje, které hraběnka Kinsky založila v roce 1999 – pozn. redakce) konfrontujeme tvořivé principy mezi uměním, jako je třeba výtvarné, a tancem, podporujeme umělecké spolupráce, pouštíme se do projektů v galeriích a do speciálních akcí, jako je propojování barokní hudby se současným představením, anebo jak tvořit dle principů předchozí generace, což umělcům umožňuje poznávat jiné druhy umění. Momentálně se soustředíme na problematiku prostoru. Spolupracujeme s architekty a sociology, kteří nám pomáhají pochopit, jak funguje tělo ve městě. Architekti pak můžou vytvářet reálná místa určená pro člověka a jeho tělo.

❖ Již zmiňovaný Feldenkrais a projekty, o kterých se bavíme, mají velmi specifický charakter. Jak k tomu všemu přicházíte?
V první řadě jde o osobní zájem. Spousta podnětů přichází přes setkání s různými zajímavými lidmi. Feldenkrais je pro mě nesmírně zajímavý, protože spojuje vědy, jako jsou fyzika, biologie, a především neurologie, s tělem. I když tato metoda není zaměřená na tanec, může mít umělecký, sportovní nebo zdravotní efekt. Záleží na tom, jak se používá. Další věcí je i moje povaha. Jsem zvyklá pracovat na několika věcech současně.

❖ To je senzační, že můžete paralelně fungovat na několika platformách současně…
Přes Feldenkraise jsem se seznámila s umělci ze Slovenska, jako je Anka Sedláčková, kde to dělají na vysoké úrovni. Snaží se spojovat vědu s tancem. Pomocí představení, která vzniknou, mohou lidé lépe a snadněji pochopit fyziku či biologii. Jde o projekty, které konfrontují různé podněty. Přes konfrontaci člověk získává nové poznatky, které mají hloubku i smysl.

❖ Máte za sebou velmi bohatou kariéru. Proč jste se nakonec rozhodla pro Feldenkraise a současný tanec?
V mé kariéře jsem prošla různými styly tance. Základem byl balet, s kterým jsem začínala. Aktivně jsem se věnovala historickému, modernímu i současnému tanci. Když jsem skončila svou kariéru, zajímala jsem se o butó (japonský tanec – pozn. redakce). Setkávala jsem se s různými technikami, které mi pomáhaly přecházet z jednoho stylu do druhého. Přes poznání jednotlivých způsobů tance jsem zjistila, že tělo má různé potřeby a pokud se chci posunout dál, potřebuji najít jeden směr, který nabízí pohybovou rozmanitost. Tu jsem objevila právě u Feldenkraise. Jeho metoda mi otevřela nejvíce možností v propojování klasického i současného tance.

❖ V čem tato metoda spočívá?
Jde o vědomí při pohybu. Vědomí je cesta mezi dvěma body a tento meziprostor je vyplněn pohybem a rozhodnutím. Právě zde existuje možnost výběru, a to i na neurologické úrovni. Feldenkrais nás učí, že tělo bylo vybudováno tak, aby se pohybovalo s minimálním úsilím a maximální účinností. Cílem jeho metody je naučit lidi, aby se pohybovali efektivněji. Pro každý pohyb existuje určité schéma, které se mění podle věku a životních potřeb. Když se třeba v jednom roce svého života naučíme chodit, naše tělo v tomto období funguje jinak než za dvacet nebo padesát let, kdy pořád chodíme. Pohybová schémata se proto musí pořád adaptovat. Pomocí Feldenkraisovy metody se v mozku vytváří nové pohybové vzory, přes které si lidé vytvoří nové návyky, díky kterým se budou pohybovat pohodlněji a efektivněji. Mozek je tak adaptabilní, že umožňuje vznik různých schémat pro danou akci. Pro tanečníka to znamená, že jeden pohyb může vykonat v různých variantách i kvalitách. Jde o klíčový moment interpretace a propojení pohybu s představivostí. Feldenkraisova metoda se nevyučuje, spíše učí lidi poznávat, jak se pohybují a jak mohou zlepšit své vlastní pohyby.

❖ Učíte tuto metodu?
Věnuji se ji pětadvacet let. Kdysi jsem ji učila pravidelně, dnes pouze v rámci workshopů.

❖ Ráda bych se posunula k osmému ročníku Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla KoresponDance, který začíná sedmého června na zámku Žďár nad Sázavou. Co mohou v letošním roce diváci očekávat? V čem bude festival výjimečný?
Tento rok jsme zvolili téma, které dobře znáte. Je jím české baroko. I když jde o historické téma, diváci neuvidí žádné dobové vystoupení. Původní principy baroka jsme přenesli do současné interpretace. Festival má multižánrový charakter, kombinuje nejenom současný tanec, ale také nový cirkus či pohybové divadlo. Program jsme sestavovali tak, aby byl zajímavý pro odbornou veřejnost i pro rodiny s dětmi. Jeho zlatým hřebem je maďarský herec, tanečník a choreograf Josef Nadj, který působí ve Francii. Jeho vystoupení kombinuje výtvarné umění s tancem a hudbou. V rámci svého představení bude kreslit. Výsledkem jeho pohybu budou kresby.

❖ Jak ty kresby vypadají? Už víte, co s nimi uděláte?
Jde o abstrakce nakreslené černým uhlem. Jsou hodně silné i křehké zároveň. Doufám, že je budeme moci vystavit.

❖ Jak program festivalu probíhá?
Festival probíhá čtyři dny. Na jeho organizaci se podílejí místní lidé, tým ze SE.S.TA i zámku v Žďáru nad Sázavou. Program je rozdělen do různých kategorií. Jeho cílem je zapojit publikum do jednotlivých představení tak, aby je pochopilo přes vlastní zkušenost. Proto také děláme workshopy či setkání s umělci. Snažíme se o aktivní setkání všech, kdo na festival dorazí.

❖ Kolik národností v letošním roce hostujete?
Prozatím čtrnáct, ze tří kontinentů, ale díky projektu Fillimit, který připravujeme v rámci festivalu, jich bude ještě víc. Do Fillimitu zapojíme choreografy z celého světa. Chceme, aby se setkali a zjistili, zda mohou společně tvořit. Pokud dojde k vzájemné kooperaci, podpoříme ji poskytnutím rezidenčních pobytů a koučinkem. Když je výsledkem této spolupráce zajímavé vystoupení, uvedeme ho na festivalu. Tak je i na letošním ročníku festivalu.

❖ Co vám dělá největší radost?
Pro mě je největším potěšením, když se mohou společně setkávat lidé s různým typem inteligence, z různých kultur a na různých úrovních. Když mají prostor společně přemýšlet a podílet se na stejné věci. Mám ráda, když to mezi nimi „bubluje“. Vím, že to není české slovo, ale výstižnější výraz mě nenapadá. V normálním životě by se tito lidé nikdy nepotkali.

❖ Co máte ráda na lidech?
Když jsou angažovaní.

❖ Považujete se za umělce, nebo spíše za organizátora a pedagoga?
Už nevím… Myslím, že mé umělecké schopnosti jsou posunuty na koncepty a vize. Ráda kombinuji různé možnosti a přemýšlím, kam dál se dají posunout. Čím dál tím více mě zajímá vliv umění na společnost.

❖ Myslíte, že někdy „roztančíte“ celou českou společnost?
Není to o tanci, ale především o tom, dát příležitosti. Mým cílem není, aby lidi tancovali, ale aby věci v sobě a kolem sebe pochopili díky svému tělu.

❖ V Čechách žijete od roku 1997. Co se za těch dvacet let změnilo ve vašem životě?
Mluvím česky, mám o jednoho syna víc, s manželem se staráme o Žďárský zámek, už nejsem tanečnice. Zároveň jsem multikulturní. Už nevím, zda jsem Francouzka, nebo Češka. A nevadí mi to.

❖ Než jsem začala nahrávat tento rozhovor, bavily jsme se o posunu vlivu umění na společnost. Proč podle vás nemá kultura v dnešní době takovou sílu a postavení jako v minulosti, kdy představovala silný politický a diplomatický nástroj?
Umění pořád je a umělci pořád jsou. Jde spíše o to, jaké jsou trendy a o čem dnes lidi mluví. Teď je hlavním tématem rozhovorů ekonomie a ne umění. O kultuře se dnes mluví většinou z pohledu zvyků a tradic. V osmnáctém a devatenáctém století se nemluvilo o ekonomice, i když existovala. Na začátku dvacátého století se nemluvilo o politice, i když také existovala. Jak jsem řekla, dnes se mluví o ekonomice a ostatní témata jdou stranou. Bohužel, tento trend ovlivňuje úroveň umění. Je fantastické, že i když není podporované, umělci pořád tvoří. Je to signál, že kultura je nutná. Myslím, že kvalitní umění je to, které mluví ke všem. Politik, který podporuje umění, má vliv i na jeho kvalitu. Tam, kde není dostatečná podpora, není ani kvalitní umění. Když nejsou umělci podporováni, jsou pod tlakem, který jim nedává prostor pro objevování. Investovat do umění pro mě znamená dávat umělcům správné role pro společnost.

❖ Máte své osobní motto?
Řídím se mottem, které jsem vybrala pro centrum SE.S.TA: „Živá společnost je ta, která tvoří.“

❖ Muzeum nové generace na žďárském zámku, které jste vybudovali společně s manželem, se taky soustředí na baroko, o kterém jsme si už povídaly. Proč právě toto historické období?
Muzeum je koncipováno tak, aby představovalo klíč k pochopení zámeckého areálu včetně bývalého kláštera z 13. století. Architektura, se kterou se zde můžete seznámit, pochází především z 18. století. To, co mě nesmírně zajímá, je baroko, ve kterém se všechno prolínalo. Baroko mám ve svém osudu. Doprovází celý můj život. Když jsem studovala na univerzitě, ti nejlepší profesoři se zabývali barokem, když jsem se učila tanec, opět jsem narazila na baroko… A s barokem jsem se potkala i na žďárském zámku, který s manželem postupně rekonstruujeme. V baroku všechno se vším souviselo. Vnímám ho jako životní dynamiku, která se dá tlumočit přes hudbu do tance a prostoru mezi lidmi. Díky zámeckému muzeu jsem angažovaná do historie. Minulost vnímám jako pramen, z kterého tvoříme současnost.

❖ Žďárský zámek bude zanedlouho otvírat své soukromé zahrady. Můžete tuto akci více přiblížit?
Zámecké zahrady paní Thamary Kinsky budou pro veřejnost otevřeny od sedmadvacátého do devětadvacátého května. Návštěvníci se mohou seznámit nejenom se zámeckou architekturou a zahradnictvím, ale díky slavnostnímu baroknímu průvodu také s tancem, divadlem či hudbou. V rámci projektu jsme připravili zajímavé aktivity, jako jsou jarmark, workshopy, projížďky na loďkách či ochutnávku gastronomických specialit z jedlých rostlin.